Každou chvíli slyším v televizi o tom, jak se u nás máme skvěle. Každou chvíli se mi to podaří uvidět i někde v novinách. Nebo v časopisech. Nebo to říkají v rádiu. Nebo na volebních mítincích, ale to jen před volbami. Všude mi vlévají optimismus do žil, všude mi tvrdí, že se máme dokonale. Ale říkají mi to buď hlasatelé a novináři, co jsou za to placení, nebo mocní lidi, kteří se dobře určitě mají. I když někdy jenom do doby, než jim na něco přijdou a zavřou je. Ale ani potom se většinou špatně nemají.
Prý se máme dobře. Protože vyděláváme víc a víc. A pokud nevyděláváme, bereme pořád větší důchod nebo jiné dávky, přídavky, příspěvky a doplatky. Ale to poslední už naznačuje, že to asi nebude zase až taková sláva, když už se někomu musí přispívat ze společné státní pokladny, aby měl na živobytí.
Ale ve svém okolí nevidím zrovna moc příkladů těch, kdo by si žili nad poměry. Ti, kdo nemají velké platy, si moc dobře žít nemůžou. A těm, kterým se přidává, to nakonec zase někdo sebere a nula od nuly pošla.
Řekněte sami. Jak se můžou mít třeba naši mladí? Nemají úspory, protože kde by je taky vzali, není-liž pravda? Jejich platy taky nebývají nic moc, protože ještě nic neumí nebo zatím nedokázali zaměstnavatelům, že umí. Nemají praxi, a proto si nemůžou vyskakovat. A to si ještě musejí vydělat na bydlení, pokud nejsou z bohaté rodiny.
A protože nemají úspory, bydlí podle statistik do šestatřiceti většinou v pronájmu nebo u rodičů. A pokud chtějí bydlet ve svém, chtějí si vzít si hypotéku. Příští rok má být takových 300000. Ale protože nemají úspory, banky jim hypotéku neschválí. A tak prý chce přes jeden a půl milionu mladých Čechů změnit bydlení v průběhu příštích deseti let. Jestli na to budou mít. Hypotéky jsou totiž pro mladé lidi čím dál nedostupnější. A nemovitosti dražší.
A tak se prý máme dobře. I když tolik lidí nemůže ani pořádně bydlet. Když nemají často ani na to, aby si sehnali hypotéku, tedy bydlení na splátky.