Před 15 lety používali mobil dospělí lidé a středoškoláci, ale stalo se něco zajímaví. Hranice, kdy přichází poprvé dítě do kontaktu s mobilem se snížila na úroveň 2 let.
V dnešní době už má mobil v rukách snad každé malé dítě, a vnímám to jak zásadní problém, hlavně tedy když nejsou určeny jasný hranice.
Kdy se to ale vymyká z pod kontroly, že naše dítě už nemůže bez mobilu vydržet?
Že se nedokáže samo zabavit, nebo jít von s kamarády?
Já sama jsem si vyzkoušela na vlastní kůži, jak může být síla digitálního světa pro dítě nebezpečná.
Znáte ten pocit, když máte moc práce a vaše dítě právě v té chvíli vyžaduje vaši pozornost?Nebo přijede za vámi do práce a vy máte zákazníka, nebo prostě něco řešíte, a tedy na něho nemáte opět čas. Nejednoduší způsob je mu dát do ruky mobil, protože víte, že se zabaví, zaměstná a vy budete mít dostatek času svou práci dokončit a nebudete tam špatný pocit, že dítě se nudí.
Jenomže, když tak budeme dělat pořád, to dítě se naučí, že za prvé na nej nemáme čas a za druhé, že pokud je na mobilu nikomu nepřekáži, a vyplní si tak svoji nudu. Digitální doba je skvělá, ale může se to vymknout s pod kontroly a dítě je tedy vystaveno některým z těchto rizik:
Okrem samotní závislosti, která může vzniknout, se dítě stává roztržitým a nedokáže se soustředit na učeni. Pokud má nějaký problém může nastat chuť úniku do digitálního světa, tam kde je všechno lehčí, hezčí a jednoduší. Děti, co vkuse lípnou na mobilu, můžou mít také zhoršené známky a projevy agrese, když k němu nemají dostupnost. Také si ním řeší i svou vlastní nejistotu a stud. Přichází o svůj dětský svět příliš brzy.
Tím pádem se z toho může vyvinout velmi silná závislost, a dokonce některý odbornici tvrdí, že je tak silná jako na kokaine. Toto si naše děti ale nezaslouží. … A pokud si to zaneprázdněny rodiče nevšimnou, nastává problém a přicházejí o to nejdůležitější – o komunikaci a čas s vlastním dítětem.
U nás doma, jsme také čelili tomuto problému, když už práce se stala důležitější jako čas na potomka a dítě se naučilo odcházet k mobilu častěji jako by se mělo pobavit běžným, snad v dnešní době už nudným způsobem, a to použít fantasii. Nějak se to vyřešilo a dceře se pokazil mobil. My jsme ji dali tlačítkový telefon a teprve pak jsme zbadali, co to s ní udělalo.
Ty záchvaty zlosti a hněvu vůči nám, že jsme ji pokazili dětství, a že bude před všemi vypadat jako chudera s tlačítkovým telefonem. A to má jenom 10 let. A co vlastně ona má teď dělat, když je tu nuda a s kámoškou von nepůjde, protože všichni mají mobil a jenom ona ne…a tak dále.
Já jsem zírala, čemu jsem ji vystavila, když jsem neurčila hranice od kdy do kdy může mobil používat.
Tento stav trval asi 2 týdne a pak začalo vycházet najevo, že není sama v třídě, co má tlačítkový telefon, pro ten jistý důvod. Tento typ mobilu využívá už 3 měsíc a když jsme ji chtěli dat už dotykový za jistých podmínek, tak nám řekla, že už si na tenhle zvykla a nevadí jej. A to dítě ví zase co je to nuda a jak ji vyplnit. Ví se hrát i sama, ví komunikovat s kamarády a rozumí, že když dost tak dost.
My jsme si také vzali z tohohle ponaučení, že nemít stále čas, se nám může vymstít. A také, že děti, a hlavně v tomhle věku, musejí mít jasní hranice, naučit se trpělivosti a mít určité zodpovědnosti, no potřebuji také svůj prostor pro fantasii. Digitální svět už do jich životů patří, ale neměl by se stát jediným zájmem.
Za stav svého dítěte jsme zodpovědný my rodiče a někdy to proste pokašleme. No, pokud si to uvědomíme v pravý čas, stále se to dá nasměrovat správným směrem.
Proto mobil ano, hry ano, internet ano, ale s nastavěnými hranicemi. Konec konců nám mobil ulehčuje mnohé, ale měli bychom ho brát spíše jako našeho pomocníka, ne jako našeho zaměstnavatele volního času.
Mobil v rukách dětí
